Škola
Co je daseinsanalýza
Psychoterapie fenomenologicko-hermeneutická metodou a ontologicko-antropologická zaměřením. Ctí jev jako to, co se ukazuje samo ze sebe.
- Martin Heidegger Sein und Zeit · 1927
- Ludwig Binswanger 1881–1966
- Medard Boss 1903–1990
- Gion Condrau 1919–2006
Klíčová slova
1.1.: Zakladatelé: Binswanger, zakladatel v oblasti deskriptivní psychiatrie,
Boss, zakladatel psychoterapeutické metody a pokračovatel Condrau, zakladatel daseinsanalytické psychoterapeutické školy
1.2.: Daseinsanalýza jako psychoterapie se zakládá na ontologii Martina Heideggera
1.3.: Naladěné porozumění heideggerovskému smyslu Da-sein 1.4.: Fenomenologická antropologie a přístup (Husserl) 1.5.: Heideggerova hermeneutická fenomenologie v „Bytí a čas“ 1.6.: Otázka po „bytí“ 1.7.: Základní pojmy:
| Německy | Anglicky | Francouzsky | Portugalsky |
|---|---|---|---|
| Sein | Being | Être | Ser |
| Dasein | Being-There | Être le-là | Dasein (Ser-ai) |
| In-der-Welt-Sein | Being-in-the-world | Être-au-monde | Ser-no-mundo |
| Entwurf / Geworfenheit | Project/Thrownness | Projet / Déréliction | Projeto/ Ser-lançado |
| Sein-zum-Tode | Being-towards-death | Être-vers-la-mort | Ser-para-morte |
| Sorge | Care | Souci | Cuidado/cura |
| Zeit | Time | Temps | Tempo |
| Ereignis | Event | Evénement-appropriant | Acontecimento apropriativo |
| Gelassenheit | Detachment | Laisser-être / Sérénité | Serenidade |
| Lichtung | Clearing | Eclaircie | Clareira |
| Offenständigkeit | Openness | Apérité | Abertura |
| Entschossenheit | Resoluteness | Résolution | Resolução |
| Frei-Sein | Being-free | Être-libre | Ser-livre |
Dějiny a zásady
Na počátku 20. století se několik myslitelů odvážilo vyslovit obavu, že moc přírodní vědy zastíní, ba rozdrtí základní rozměr psychoterapie, který má kořeny v otázce „Kdo je člověk?“. Základy položila Daseinsanalytik Martina Heideggera v Sein und Zeit (Bytí a čas) (1927). Analytik Da-sein (jakožto onoho tu bytí) má za úkol ukázat, že svět není pouhým souhrnem všech předmětů stojících proti nějakému já či subjektu, což je představa položená karteziánským myšlením a základní pro přírodní vědy. Heidegger ukázal, že svět není přístupný bez předchozí vztaženosti člověka k němu. Lidské Da-sein je onou přítomnou otevřeností pro svět, vždy již k němu vztaženou, umístěnou v něm tak, že k němu odkazuje ve vykonávání každého jednání. Z toho plyne, že člověk je tělesně (leiblich) přítomen a umístěn ve svém světě. Heideggerova Daseinsanalytik žije dále v myšlení a praxi kliniků jako Daseinsanalýza, díky zakladateli daseinsanalýzy, psychiatru Ludwigu Binswangerovi (1881-1966), který pomocí fenomenologické metody pečlivě ukázal, jak ideologie přírodních věd a způsob myšlení na ní založený nedostačují k tomu, aby vydaly počet z lidské zkušenosti a chování, a míjejí specifickou povahu lidského existování. Medard Boss, švýcarský psychiatr (1903-1990), jehož lze pokládat za prvního představitele daseinsanalýzy jako terapeutické metody, vždy zřetelně odlišoval Daseinsanalýzu od Daseinsanalytik (části Heideggerovy fundamentální ontologie). Je třeba to opakovaně zdůrazňovat: daseinsanalýza není přímou aplikací heideggerovských pojmů v rámci klinické činnosti. Daseinsanalýza hledá smysl existence každého člověka v jeho jedinečné osobní zkušenosti. Terapeutický dosah daseinsanalýzy spočívá v porozumění tomu, jak se fenomén lidské existence ukazuje ve svém přijímání toho, co jest, tak jak jest. Takové porozumění vede k novému druhu klinické činnosti. Boss vydal Heideggerovy Zollikonské semináře, které zaznamenávají studijní setkání pro psychiatry a studenty medicíny. Dílo je milníkem v dějinách a rozvoji daseinsanalýzy. Semináře mají za výchozí otázku: co znamená existovat? Mezi dalšími probíranými pojmy jsou empirická existence, skutečnost, objektivita, rozlehlost jako vlastnost prostoru, co znamená zaujímat prostor, vnímání, pojem hmotného těla (Körper), vlastní tělo člověka (Leib) a tělesný fenomén (Leibphänomen), a svoboda. Gion Condrau (1919-2006) byl roku 1971 spoluzakladatelem a ředitelem Daseinsanalytického institutu pro psychoterapii a psychosomatiku. Institut později vešel ve známost jako Curyšská daseinsanalytická škola. Condrau se vzdělal v psychiatrii, neurologii a filosofii. Daseinsanalytikem se stal po výcvikové analýze u Medarda Bosse a v letech 1959 až 1969 navštěvoval zollikonské semináře Martina Heideggera. Ve svých četných publikacích se Condrau soustředil na uskutečňování Heideggerova myšlení v klinické a psychoterapeutické práci a rozvinul daseinsanalytickou teorii neurózy a psychosomatiky založenou na zásadách fenomenologie. V roce 1990 založili Condrau a curyšská skupina Mezinárodní federaci daseinsanalytické psychoterapie (IFDA).
Alice Holzhey rozvinula nový daseinsanalytický přístup k duševnímu utrpení, rovněž založený na Heideggerově existenciální antropologii v Sein und Zeit, avšak zahrnující významné vhledy Kierkegaarda a Sartra. Tato podoba daseinsanalýzy se opírá o psychoanalýzu, avšak dává rozhodujícím objevům Sigmunda Freuda existenciální smysl. K psychopatologii přistupuje cestou existenciální hermeneutiky, jež odkrývá člověka jako „trpícího vlastním bytím“. Také výklad snů je pojat hermeneuticky.
Teorie a metoda
Daseinsanalýzu lze chápat jako podobu psychoanalýzy s fenomenologicko-hermeneutickým přístupem a ontologicko-antropologickým zaměřením. Přesahuje vědecký model psychoanalýzy, omezený na zpředmětnění lidské existence. Její základní postoj vyžaduje nejvyšší úctu k fenoménům samým (fenomén se chápe jako to, co se ukazuje samo o sobě jako to, co se nám zjevuje). Vedena fenomenologickým vhledem Edmunda Husserla, že cokoli „jest“, ukazuje se v sobě a ze sebe, soustředí se daseinsanalýza na fenomény jako na základ smyslu v lidském životě. Ty se zjevují ve faktickém uskutečňování pacientova bytí-ve-světě, jak vystupuje do popředí. Nosným základem a jádrem daseinsanalytické terapie je druhý člověk (Da-sein) ve svém vztahu k terapeutovi. Od samého počátku jsou daseinsanalytik a daseinsanalyzand vtaženi do prapůvodního spolulidského vztahu, v němž každý z obou přispívá svým dílem. Oba jsou zapojeni do dění, které určuje rozvoj jejich vzájemného vztahu, vede daseinsanalyzanda k samostatnosti a ukazuje mu jeho místo ve světě. Východiskem daseinsanalytického porozumění lidskému utrpení je existence člověka. Existence neoznačuje pouhé výskytové bytí cítící bytosti (předmětu), nýbrž vlastní způsob bytí člověka jako ke světu vztaženého Da-sein. Naladění jsou způsoby rozpoloženosti, které bezprostředně otevírají vztah ke světu, často tím, že se člověk odvrací od vlastního bytí sebou samým. Tak se v úzkosti (jedné ze základních podob rozpoloženosti) ukazuje možnost již nemoci být jako strach z nebytí (z nicoty) a obava o vlastní existenci. Sny jsou důležitou oblastí terapeutického zkoumání v daseinsanalýze. Na rozdíl od psychoanalýzy nevyžaduje daseinsanalýza přeznačení snu předpokladem přání v jeho základu. Sen se bere tak, jak se ukazuje, jako součást bytí-ve-světě. Daseinsanalytici nerozlišují zjevný obsah snu od takzvaných latentních myšlenek. Ve své metodě se daseinsanalýza snaží odpovídat každému jednotlivému lidskému Da-sein. V návaznosti na Heideggerovy vhledy vidí daseinsanalýza existenci člověka jako oblast otevřenosti Da-sein vůči všemu, s čím se setkává. Daseinsanalýza chápe bytí lidského Da-sein v mnohosti způsobů jeho přítomnosti jako otevřenost pro svět. Taková přítomnost zahrnuje otevřenost pro nepřítomné právě tak jako pro přítomné, pro to, co je minulé, i pro to, co je budoucí, což dohromady tvoří plný časový rozsah člověka. V daseinsanalýze jde o to osvobodit člověka od jakéhokoli narušení této otevřenosti, to jest jeho pravdy jako neskrytosti (Unverborgenheit) bytí. To osvobozuje pro bytí sebou samým ve spolubytí a v bytí jeden pro druhého.
Léčba
Vzhledem ke svému základnímu porozumění člověku je daseinsanalýza vhodná k léčbě všech podob duševního a psychosomatického utrpení, je-li klient motivován, připraven a schopen čelit vlastní existenci a jejím konfliktům. Vývojové poruchy, jež zabránily plnému naplnění možností vztahování dostupných pacientovi, se projevují v neurotických, psychosomatických a psychotických poruchách. Úkolem daseinsanalyzanda je nechat se vejít do „prostoru“ vztahu, který se otevírá, aby v terapeutickém vztahu dále zrál. Cílem daseinsanalytické terapie je, aby člověk mohl zůstávat optimálním způsobem otevřen svému světu, což umožňuje svobodné, za sebe odpovědné existování odkrytím jeho Da-sein a jeho dynamiky. Základními otázkami jsou jeho bytí či nebytí, život a smrt, ale také bytí sebou samým právě tak jako péče o sebe i o druhé, otevřené být přítomen z hlediska druhého (spolubytí), a otevřenost pro okolní svět (Umwelt), to jest pro vše nelidské, živé i neživé, s čím se setkává. Daseinsanalytická psychoterapie chápe duševní a psychosomatické utrpení jako způsoby omezeného a nesvobodného existování vzhledem k okolnímu světu a též k Mitwelt (světu s druhými). Pro daseinsanalýzu mají duševní příznaky smysl, jehož osvětlení vede pacienta k němu samému a k důvodu jeho utrpení. Úkolem daseinsanalytického terapeuta je: • získat vhled do žitých a tělesných způsobů, jimiž jsou neseny možnosti bytí (existenciály) dané každému člověku a konstitutivní pro jeho existenci; a • odpovídat ve své uvolněnosti (Gelassenheit) rozvíjejícímu se vztahu k daseinsanalyzandovi.
V tomto okamžiku dějin psychoterapie nabízí daseinsanalytický přístup nejvelkorysejší přístup k lidské existenci, přístup, který se neomezuje na přírodovědecký postoj ovládající toto pole od jeho počátků.
Organizace
Daseinsanalýza se provozuje v několika zemích světa. Každá z nich má národní sdružení, které spravuje výcvik a supervizi praktikujících. Mezinárodní federace (IFDA), přidružená k Evropské asociaci pro psychoterapii, zastřešuje národní sdružení. Účelem federace je vyjasňovat a udržovat vlastní rysy daseinsanalýzy, podporovat zakládání národních sdružení a poskytovat jim zásadní směrnice praxe, „podporovat výuku a výzkum v oblastech daseinsanalytické fenomenologie, antropologie a daseinsanalytické terapie, pořádat semináře, přednášky, kurzy a sjezdy, podporovat vědecké publikace a recenze knih daseinsanalytického zaměření a navazovat kontakty s jinými školami psychoterapie a filosofie.
Daseinsanalytická psychoterapie
Autor: Gion Condrau
Prof. Dr. Gion Condrau
Daseinsanalýza vděčí za svůj vznik a rozvoj duchovní obnově v důsledku obou světových válek. V oblasti psychiatrie se ve dvacátých letech dalo do pohybu hnutí, zčásti vyvolané diskusemi kolem freudovské psychoanalýzy, zčásti vědeckou nespokojeností s tradiční, systematizující klinickou psychopatologií; hledalo nové porozumění základům lidské existence a jejím poruchám. Zvláště jednostranné, přírodovědecké zaměření psychiatrie a psychoterapie bylo předmětem ostré kritiky. Z toho vzešla takzvaná „antropologická“ psychiatrie, kterou zahájili věhlasní badatelé jako Ludwig Binswanger, Viktor von Weizsäcker, Viktor von Gebsattel, Eugène Minkowski, Erwin Straus, Rollo May, R. D. Laing a další.
Ludwig Binswanger (1881-1966) je pokládán za skutečného původce daseinsanalytické psychiatrie. Zprvu však, v návaznosti na svá intenzivní studia Husserlovy fenomenologie, nazýval svůj badatelský směr „fenomenologickou antropologií“. Od roku 1941 dával pro svůj nový vědecký přístup přednost názvu „daseinsanalýza“. V té době byl již Binswanger rozhodujícím způsobem ovlivněn dílem Martina Heideggera, zvláště jeho knihou „Bytí a čas“, vydanou roku 1927. Hlavní dílo Ludwiga Binswangera „Grundformen und Erkenntnis menschlichen Daseins“ (základní podoby a poznání lidského Dasein) vyšlo roku 1942. Následovala celá řada publikací o daseinsanalýze, o jazyce a chování schizofreniků, jakož i studie o melancholii a mánii. Nutno zmínit, že Binswanger byl ovlivněn také Sigmundem Freudem, s nímž udržoval celoživotní přátelství, ačkoli nesouhlasil s hlavními tezemi psychoanalytické teorie.
Po druhé světové válce se v Curychu utvořila škola daseinsanalýzy odlišná od Binswangerovy. Jejím prvořadým zájmem bylo praktické uplatnění Heideggerovy fenomenologie v teorii neuróz a v psychoterapii. Medardu Bossovi (1903-1990) se podařilo osobně zaujmout Heideggera starostmi psychoterapeutů a přimět ho k účasti na příslušném výcvikovém programu. To vedlo nejprve k diskusi a kritice metapsychologie freudovské psychoanalýzy a analytické psychologie C. G. Junga. Zatímco Boss byl ve svých prvních daseinsanalytických publikacích zjevně pod vlivem Ludwiga Binswangera, poměrně náhle se od něj distancoval. Roku 1957, po konferenci v Madridu, uveřejnil Boss rozhodnou kritiku Freuda, Junga a Binswangera, která bohužel vedla k rozkolu mezi oběma vědci. Binswanger se cítil zrazen jak Bossem, tak Heideggerem, a od té doby se více odvolával na Husserla, zatímco Boss měl podporu Heideggera, s nímž rozvinul osobní a vědecké přátelství. Zatímco Binswanger otevřeně odmítal institucionalizovat svou „psychiatrickou daseinsanalýzu“ a soustředil se na základní výzkum (spíše než na psychoterapeutické hodnoty), založil Medard Boss spolu s Gionem Condrauem roku 1970 Švýcarskou společnost pro daseinsanalýzu a roku 1971 Curyšský institut pro daseinsanalytickou psychoterapii a psychosomatiku, později známý jako Nadace Medarda Bosse. V letech 1959 až 1968 navštěvoval Heidegger Bosse v Zollikonu, kde konal slavné, po celém světě známé „Zollikonské semináře“. Roku 1984 byla v Curychu založena Švýcarská profesní federace pro daseinsanalýzu.
Daseinsanalýza jako psychoterapie se tudíž zakládá na ontologii Martina Heideggera a na jeho fenomenologickém pohledu na existenci člověka jako na oblast otevřenosti Dasein vůči všemu, s čím se setkává. To znamená, že lidské Dasein je zásadně otevřené a svobodné vnímat nezkresleně vše, co se samo odkrývá ze svého významového obsahu. V tomto ohledu se fenomenologie liší od dualistického světonázoru přírodních věd, které se v posledku zakládají na filosofii Reného Descarta, podle níž existuje nepřeklenutelná propast mezi lidskou myslí a měřitelnou hmotou.
Takový pohled na povahu člověka vede nutně k nové antropologii, to jest k vědě odpoutané od čistě přírodovědecké redukce, ale právě tak od metapsychologických spekulací. Zatímco biologie může uchopit jen dílčí stránku lidské existence, metapsychologie pozitivistické školy — z daseinsanalytického hlediska — opouští půdu viditelné skutečnosti.
To má důsledky pro terapii. V jistém smyslu lze daseinsanalýzu vidět jako další rozvinutí psychoanalýzy. Vnější rámec zůstal víceméně nezměněn. Existují však podstatné rozdíly ohledně výkladu příznaků, symbolů a snů. V těchto oblastech postupuje daseinsanalýza fenomenologicky; obejde se bez kauzálně-genetických výkladů a namísto toho se intenzivněji táže po smyslu a významovém obsahu pozorovaných fenoménů. Daseinsanalýze jde o vidění (sehen), nikoli o vysvětlování (erklären). Důležitost a smysl tohoto „vidění“ se projevují v teorii neuróz a psychosomatických nemocí.
Není pochyb o tom, že myšlení Martina Heideggera ovlivnilo psychoterapeutickou teorii a praxi v míře, kterou nelze pominout (viz Gion Condrau: Martin Heidegger’s Impact on Psychotherapy, New York, Vídeň 1998). Curyšská škola daseinsanalýzy mnohokrát zkoumala možnosti překladu slova „Dasein“ do jiných jazyků, zvláště do francouzštiny a angličtiny. Došli jsme k závěru, že „Dasein“ jako takové ztrácí každým pokusem o překlad svůj vlastní smysl. Rozhodli jsme se proto ponechat pojem „daseinsanalýza“, abychom ji odlišili od takzvaných existenciálních, interpersonálních či humanistických psychoterapií, neboť odkazuje jedině k ontologické analytice Dasein Martina Heideggera. Ovšem když hovoříme o teorii a praxi, pohybujeme se na vědecké, nikoli filosofické půdě; ale jak sám Heidegger vždy tvrdil a jak opakovaně vyslovil v době svých seminářů v Zollikonu, každá věda má kořeny ve filosofických předpokladech. To platí pro přírodní vědy stejně jako pro každý jiný vědecký přístup, i když tyto kořeny nejsou výslovně uznávány či zmiňovány. Daseinsanalýza se v souladu se svým celkovým pohledem snaží překonat karteziánský dualismus subjektu a objektu, a tím také dualismus psychiky a somatu. Potud nehovoříme o psychogenních či somatogenních nemocech, ačkoli daseinsanalýza kvůli vzájemnému porozumění pojem „psychosomatika“ dosud podržuje. Daseinsanalytický přístup k lidskému utrpení je fenomenologický. Fenomenologie, jak ji Heidegger vymezuje (na rozdíl od Edmunda Husserla), není otázkou vědomí, nýbrž otázkou vhledu, což znamená, že se zdržuje výkladů a nechává fenomény mluvit samy za sebe. V tomto ohledu se ovšem liší od psychoanalytických či jungovských teorií, ačkoli převzala některá praktická doporučení, zvláště od Freuda.
Novodobí vědci, psychiatři, psychologové a lékaři většinou ztratili ze zřetele skutečnou důležitost zjevného. Často přehlížejí bohatství toho, co lze bezprostředně zakusit, a soustředí se na to, aby co nejrychleji dospěli k nepřímému, na pozadí založenému teoretickému vysvětlení všeho, s čím se setkávají, čímž činí předmět svého zkoumání vypočitatelným a tím i reprodukovatelným. Proti tomu stojí fenomenologický neboli existenciálně-analytický přístup, který zdůrazňuje prostou zkušenost vnímaných fenoménů. Prodlévá u samotné věci, jež má být prozkoumána, a snaží se vždy uchopit její smysl výslovněji. Je tak vynikajícím způsobem „objektivní“ či skutečný. Právo na zvláštní postavení v oblasti psychiatrie, psychologie, psychoterapie a psychosomatiky vyplývá z toho, že všechny tyto vědy mají zásadně co činit s člověkem. Méně než cokoli jiného lze člověka rozložit na vypočitatelné veličiny. Přednost existenciálně-analytické vědecké metody v těchto oblastech má svůj další základ v povaze neurotického, psychosomatického a psychotického způsobu nemoci. Ta se ve své podstatě nezakládá především na spočitatelných veličinách, jak by tomu bylo, kdyby se jí zabývaly přírodní vědy. Lze jí porozumět jedině vhledem do nevypočitatelných kvalit vždy jiných, narušených, rozhodujících a nesvobodných vztahů jednotlivého pacienta k možnostem jeho světa. To ovšem nevylučuje, nýbrž zahrnuje, že metodami přírodní vědy lze v existenci lidí zdravých i nemocných nalézt údaje užitečné a somaticky významné. Touto metodou však nikdy nenajdeme specificky lidský důvod zdraví a nemoci.
Zjevně není správné — jak se občas činí — stavět existenciální analýzu jako „filosofii“ proti psychoanalýze jako „vědě“. Obě jsou vědami o člověku, obě takříkajíc „antropologiemi“; obě náležejí k psychiatrii, psychologii a psychoterapii. To platí i v době, kdy užší lékařské významy pojmů „nemoc“ a „zdraví“ byly rozšířeny sociologickým hlediskem. Dnes se psychiatři, psychologové a psychoterapeuti nespokojují s pouhým formulováním teorií. Stále více se táží po smyslu a významu toho, co je nemocné a má být uzdraveno. Aby vyjasnili vztah těla a duše a pokusili se uniknout slepé uličce dualistického způsobu nahlížení na život, jsou nuceni radit se s filosofy, aby lépe vnímali existenci člověka. Každý pokus vysvětlovat člověka a jednat s ním, včetně psychologických a lékařských věd, se opírá o předpoklady, které jsou filosofické a předvědecké.
Zohledněním těchto filosofických předpokladů se zakládá kvalita praktické práce psychiatra a psychoterapeuta, neboť jejich práce je zajisté ovlivněna jejich způsobem porozumění světu.
Slovník
Pojmy, v nichž se tato práce odehrává, zůstávají německé. Škola dospěla k závěru, že překlad nepřežijí.